Je to již šest let. co jsem nastoupila do zdejší ZUŠ jako učitelka výtvarného oboru a musím vám říct, že začátky nebyly zrovinka jednoduché. Byla jsem plná očekávání, nadšení, co všechno s dětmi uděláme, vytvoříme a zažijeme. Skutečnost byla ovsem jiná. O výtvarný obor jevila zájem pouze malá skupinka dětí. Byla jsem z toho moc smutná. Ale moje babička vždycky říkávala: „Kdo vytrvá, ten vyhraje!" A tak jsem byla vytrvalá a dnes .snad mohu říci, že jsem i vyhrála. Z původních třech desítek dětí se letošní počet vyšplhal až na neuvěřitelných 83 žáků.
Tak jako jsou jarní dny příslibem teplejšího počasí, sluníčka, rozkvetlých stromů, zelené trávy, jarních květin, přílivu nové energie a dobré nálady, stejně jako deště u bláta, lak je jaro pro naši „zušku" příslibem perných dní plných práce a příprav na různé soutěže, festivaly, přehlídky, koncerty, představení a výstavy, se kterými se v jarních měsících doslova „roztrhl pytel".
Myslím si, že děti. které v sobe najdou odvahu a chuť soutěžit a reprezentovat naši školu, naše město, si zmínku o výsledku jejich snažení určitě zaslouží. Nad problematikou soutěží a soutěžních přehlídek jsem se již zamýšlela v některém z předešlých čísel Jizeranu. Za ta léta. kdy se akcí tohoto typu zúčastňujeme, jsme zjistili, že o výsledku mnohdy nerozhoduje pouze perfektní připravenost soutěžícího, ale také spousta jiných faktorů, jakými jsou napr. tréma, psychika, momentální zdraví, štěstí a v neposlední řadě také složení poroty a její „úhel pohledu". V každém případě, ať je výsledek jakýkoliv, pro žáky i jejich vyučující je to velká motivace, zkušenost, příležitost, poznání a zážitek.
Jaký vlastně je ten dnešní dětsky sbor Mládí? Sbor. který v příštím
roce oslaví padesát let svého trvání, kterým za tu dobu prošly stovky a
stovky dělí, stoprocentně i mnozí z Vás čtenářů!
Dneska se již bohužel při koncertech nemačkáme ve čtyřech radách na
chatrných stupíncích, kdy ten na kraji má co dělat, aby nespadl dolů.
dnes dvě prořídlé řady působí na jevišti trochu poskromně. Ovšem bývaly
i doby (a není tomu tak dávno), kdy 11 dětí v jedné řadě dělalo co
mohlo, aby je někdo vůbec slyšel. Ty lam jsou časy, kdy i čtyřicet
židlí ve sborové zkušebně bylo málo! Škoda..
Dneska se již bohužel při koncertech nemačkáme ve čtyřech radách na
chatrných stupíncích, kdy ten na kraji má co dělat, aby nespadl dolů.
dnes dvě prořídlé řady působí na jevišti trochu poskromně. Ovšem bývaly
i doby (a není tomu tak dávno), kdy 11 dětí v jedné řadě dělalo co
mohlo, aby je někdo vůbec slyšel. Ty lam jsou časy, kdy i čtyřicet
židlí ve sborové zkušebně bylo málo! Škoda..